Měsíc uběhl jako voda. 30 dní úklidu je za mnou. Možná se někomu zdá, že mám až příliš velkorysý objem času, ale opravdu nemám. Na tento speciální třídící úklid, nad rámec běžných činností, mi denně zbyde jen pár hodin času. Někdy ani tolik ne.

Knihovna

Knihovna je srovnána podle barev duhy. A co mi dělá ten můj nejmladší miláček? Pořád mi zastrkuje knihy dozadu a já se z toho můžu picnout. Pořád je zas a znova zarovnávám do rovna. A jen, co projde kolem, se šibalským pohledem na mě koukne a zase je nacpe až dozadu. Grrr. I další děti hned chtěli číst, jak viděly srovnanou knihovnu. Dobré je, že je pak vrací do správného pruhu barvy podle hřbetu. 🙂 Dětské učebnice jsou také podle barev a zabrzděné koněm, aby nepadaly.

Některé vyřazené knihy odešly už z domu pryč. Hurá! Důležité je vytříděných věcí se docela rychle zbavit. Jinak tu budou ležet roky nebo je přehrabu a vezmu něco zpět. Ještě se mi tu ale válí 2 banánovky s knihami, protože se prostě nemůžu rozhodnout. Včera večer jsem je nakopla takovým způsobem, že mám oteklý malíček a kloub vedle. Sice jsem vstala v 5:30, abych aspoň něco málo stihla udělat na počítači bez batolete a chvíli jsem i myslela na ten rotoped. Ale to nejde! Tak jsem si to namazala koňskou mastí a s nohama nahoře se válím pod počítačem.

Kupku CD, na které stejně nemám přehrávač, přesunuji průběžně na polici, na zem, do knihovny nebo zase zpět na jídelní stůl. Podle toho, kde běhá náš malý montér. Včera ukořistil velká sluchátka a koncovku rval do děr po šroubech v knihovně. Naštěstí tak. A ne někam jinam. Zásuvky byly daleko. Je tu prostě šotek, co mi ten celý úklid lehčí opravdu nedělá.

Časopisy srovnány. Stará čísla Vesmíru v papírových pytlích. Asi je opravdu nikdy číst nebudu. Ostatní ve sběru.

Prádlo

V ložnici není už Himaláj dětského vyřazeného prádla, která vypadá jako noční příšera potulující se vedle futonu. Další hurá! Je to v krabicích, srovnané a podle věku v koutu ložnice. 2 pytle horšího prádla jsem v kočárku odvlekla do sběru šatstva. Doufám, že je použijí aspoň na hadry. Oblečení mi jde rychle. V tom problém není. Bohužel jiné pohoří, a to čistého prádla, zabírající křeslo, je ale už jaksi folklorem. Navíc nahoře v uličce před ložnicemi je sice složené a čisté prádlo v koši, ale pořad to překáží na chodbě.

Musím konstatovat, že prádlo a jeho skládání do skříní je můj největší problém. Najedení a čistí jsou, jen ráno ve stresu pořád někde na dně koše lovíme spoďáry a fusekle. Tím se samozřejmě rozsype to nahoře. Abych to shrnula. Prádlo je problém i když ho mám v diáři. Nezvládám finiš v podobě uklizení do skříní. Potřebuji, aby tam samo naskákalo.

Lékárnička

Lékárnička sice nepůsobí prázdně, spíše našlapaně, ale je to v košíkách. Šáhnu a mám a nic se nesype při otevření dvířek. Jen by to chtělo ještě cedulky, aby i manželovy bylo jasné, kde co je. Protože si ani po x letech, kdy dávám máslo na stejnou stranu police v lednici nepamatuje, kam patří.

Papíry

Papíry ze střední a vysoké částečně přebrány. Středoškolské sešity archivovány nahoře. Sešity z fakulty jsou v procesu. Nechat dole? Budu je potřebovat? Nebo dát na půdu. Vyhazovat se mi ty roky dřiny nechce. Sešity ze zdrávky jsou v knihovně ve skříni. Ty jsou aktuální a ještě použitelné. Takový je aspoň můj pocit :D. O obsahu počítače a disků ani nemluvím…ale to aspoň nic navíc v mém prostoru nezabírá.

Včera jsem začala uklízet stolek na kterém leží v obležení můj notebook. Všechno šlo pryč, prach jsem utřela. Jenže jsem pak potřebovala přerovnat papíry z banky, faktury a tak podobně a kam jinam to dát, když na jídelní stůl nelze a na zem taky ne. Tak mám zase plno a zasypávám notebook.

Prokrastinace jiným úklidem

Všímám si toho například u psaní závěrečných prací. To mám taky všude čistě uklizeno. Hlavně záchody, nádobí a sběr. 😀 Přijde mi to jako taková jiná forma prokrastinace. Abych nemusela třídit a rozhodovat se, tak radši smýčím špínu.

V rámci normálního čtvrtečního gruntování domova jsem ještě navíc naleštila stoly a vyčistila vitrínu. Udržovat čistý dřez podle Fly Lady zabere taky nějaký čas…Nebo chodím s každý jedním papírkem zvlášť do pytle za rohem a dvěma dveřmi.

Tudíž to chce pytel po ruce na plast a na papír, ať se nerozptyluji zbytečným alibistickým běháním sem a tam.

Každý den něco uklidit, porovnat nebo vytřídit. Aspoň hodinu, jinak to nedám. Na začátku bylo úsilí o poznání vyšší a viditelnější. Postupně morálka i aktivita upadá. Ale chce to vydržet!

Ale spoustu jsem toho už dala pryč (viz obrázek nahoře). Hurá potřetí! 😀

Času se mi nedostává

Přesto, že dodržuji menší počet úkolů na den. Některé věci ještě pořád tlačím před sebou a odsunuji ve svém Google diáři vždy o kus dál a dál. Je to aspoň bez škrtanců.

Chybí mi každý den odhadem tak 5 hodin :D. Ale rozhodla jsem se neponocovat. Chodím spát po deváté s miminem, abych mu nastavila režim spaní. Občas i odchod nahoru sám vyžaduje, protože se mu chce prostě spát.

Třídím věci přes den a přeskakuji děti. Co jsem složila, většinou ten nejmladší s láskyplným pohledem vezme, podá a na, maminko, tady sis něco odložila. A můžu to zase přerovnat. Naštěstí je ve věku, kdy ho na 15 minut zaujmou Šmoulové, Shaun the sheep nebo ještě lépe písničky pro batolata v angličtině. Ale stinou stránkou věci je, že dostává záchvat vzteku a fňukání, když to skončí a nebude další.

Manžel se smál, že jsem si dala 90 dní. Jo, je to dost času. Možná až moc. Ale u toho uklízet normální nepořádek, prát, vařit, nakupovat, venčit děti, učit domškoláka, zabavit děti malováním, trochu si pohrát, zalévat kytky, žehlit povlečení, občas si taky schrupnout a dát si čaj nebo něco přečíst. To je den pryč mrknutím oka. Takže vzhledem k tomu, jak to tu vypadá teď, to do dubna dám jen tak tak.

Dcera zůstává tento týden doma. Včera večer jsme se tak rozhodli. Bude to náročné. Půlka školky je zavřená kvůli karanténě, tudíž nemá cenu jí tam posílat. Taky bychom se chtěli vidět s babičkou, které jsem v pátek volala ať radši nechodí. Dětí chodí do školky pět a půl a my jsme stejně doma.

31. den přede mnou. Jdu s tím pohnout. 😀